Tak jsem opět tady.
Minule jsem psala o problému, který máme asi všichni a tím je láska. Bohužel někdy se mozek odpojí.
A jak to bylo dál? Abych pravdu řekla, nic moc. Zůstala jsem sama a ještě mi zůstaly společné dluhy. Bomba ne? Tak to dopadne, když se zamilujete do nesprávné osoby a ještě ji živíte, zatímco ona si užívá života s kamarády po restauracích a domů přijde jenom pro to, aby načerpala nové síly a měla čisté prádlo. A někde mezi tím zjistíte, že se Vás ztratil zlatý prstýnek, nebo Vám chybí peníze.
A tak jsem byla zase sema. Hledala jsem práci, chodila na pohovory, účastnila se rekvalifikačních kursů pořádných úřadem práce, ale vše bez výsledku. Nejmladší syn dokončil učňovskou školu a začal pracovat. Prostřední dcera nastoupila na VŠKU v Praze, kde začala studovat obor simultánní překlad a já jí to vše platila. Nejstarší dcera šla přesně v mých šlépějích. A když říkám přesně, myslím to doslova. Odešla se svou láskou do Prahy. Zde nejaký čas žila, pracovala ve fakultní nemocnici, otěhotněla, porodila a opět se vrátila domů k mamince, protože neměla kam jít. Domů si přinesla pouze dluhy, které splácí za svého přítele.
Ze začátku to bylo dobré, protože jsem měla práci, tak jsme to zvládaly. Ale potom jsem o práci přišla a nemohla jsem jinou sehnat. Začaly se kupit složenky a vždy se zaplatilo jen to nejnutnější, až to dospělo tak daleko, že jsem se musela po 27 letech vystěhovat z bytu.
Nikomu to nepřeji. Najednou zjistíte, jak jste nepotřební a jak dokáží být někteří lidé kolem Vás zlí. Zejména sousedi, kteří se na Vás na chodbě usmívají a za Vašimi zády Vás hned pomluví a snaží se Vám všemožně uškodit. A já nechápu proč. Co jsem jim proboha udělala? Kdo jim dal právo mě odsuzovat a hodnotit?
Musela jsem řešit, co budu dělat a kam půjdu. Kde budu bydlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat